Jednou ano, dvakrát ne


Bibliophilia
via weheartit

Nesnáším Mám ráda pocit, že jsem naplno ovládána knihou, kterou právě čtu.

Je skvělé, když Vás příběh dokáže zaujmout. Ale co když Vás kniha pohltí tak moc, že nejste schopni žít svůj vlastní život? Myšlenkami stále bloudíte po jednotlivých stránkách, prožíváte utrpení hrdiny na “vlastní” kůži a příběh se Vám vkrádá i do snů. Platí tady, že čeho je moc, toho je příliš?

Přesně tohle se mi stalo s knihou Jednou ano, dvakrát ne od Cylin Busby. 
Narazila jsem na ni nedávno v knihkupectví, zapsala si její název a pak na ní (klasicky) zapomněla. Naštěstí si jí nedávno z knihovny odnesla má kamarádka, proto jsem se s ní domluvila a včera si jí půjčila. 

Možná mě mělo varovat to její naléhavé: "Čti Klárko, hlavně rychle čti. Potřebuju o tom s někým mluvit."

Pochopila jsem po pár stránkách. West a Olivie mě pohltili. A já četla a četla. Každou přestávku, každou volnou minutku a celé odpoledne jsem věnovala jejich příběhu, abych se co nejdříve dopracovala ke konci.

"Víš, co se mi na tobě líbí? Nemusíme si ani povídat a stejně vím, na co myslíš. Nemusíš říct ani slovo. Třeba vím, na co myslíš právě teď. A právě to, že to nemusíš říkat nahlas, znamená, že je to ryzí pravda. Vím, že to tak opravdu cítíš." 

Ke konci, který mě "rozdrtil." Čekala jsem, že příběh dopadne jinak. Možná i trochu lépe. Ale to tak většinou bývá, že věci nedopadnou přesně tak, jak si myslíte / přejete.
A to je vlastně dobře, ne? Vždyť koho by bavilo číst příběh, kde je už od prvních stránek jasné, jak to dopadne? A koho by bavilo žít takový život? Mě tedy rozhodně ne.

Četli jste?


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018