Thinking out loud



Vím, že dnes mělo vyjít další shrnutí #100happydays (vlastně už druhé vynechané, oops). Jenže v poslední době je všechno dost na houby. Počasí, moje nálada. A tak by bylo trochu hloupé tvářit se, jak hrozně happy jsem a publikovat sluníčkové posty, no ne?


Některé dny jsou strašně zvláštní. Zvlášť takové, které strávím z velké části sama. Spousta času, spousta myšlenek. Však to určitě znáte. A přesně takový den jsem měla dnes. Seděla jsem doma, hrála The Sims (jak jsem mohla zapomenout, jak skvělá tahle hra je?) a přemýšlela. Nad tím, co bylo, je a bude. Nad sebou. Posledním pomyslným hřebíčkem byl tweet jedné slečny.

Uvědomění si, že za necelý půlrok budu dospělá, je děsivé. Vždyť já mám problém jít sama k doktorovi a říct něco jiné dospělé osobě. Opravdu jsem způsobilá k tomu volit a rozhodovat sama za sebe ve všech ohledech?

Možná se teď smějete, co blázním. Vždyť věk je jenom číslo. Jenomže já to takhle cítím. Cítím, že nejsem na dospělost připravená. Bojím se toho, co bude. Vím, že dokud budu studovat, budu mít za zády rodiče, učitele. Že to správné postavení na vlastní nohy přijde až po maturitě. Ale .. všechno je tak blízko. Čas šíleně letí a já se ani nestačím divit, kde se nacházím. Vždyť poměrně nedávno jsem se třásla před nástupem do prváku. A teď už za sebou mám dva a půl roku v tom nejlepším okruhu lidí, jaký jsem si mohla přát.

Ale nebojte, #100happydays poctivě fotím. Opravdu se snažím si v každém dni najít nějakou drobnost a až přijde čas, všechno vám to tu ukážu. Jen mějte trošku strpení.

Jaký názor máte na dospívání vy? Je osmáctka opravdu tak hrozná nebo se není čeho bát :)?

Komentáře

  1. Pořád si živě pamatuji na 4. října 2011. (no dobře, rok jsem si teď musela několikrát spočítat :D) Jeli jsme se školou z divadla. Seděla jsem u okýnka, v uších sluchátka, koukala jsem z okna do tmy a myslela jsem na to, že zítra mi bude 18. A že už to od teď bude jen horší, že už jsem navždycky pryč z dětství.
    Ono to k tomu prostě asi patří. Buď se 18 nemůžeš dočkat, nebo div nepláčeš, že už nebudeš dítě. Není to pravda, neboj se. Budeš dítě tak dlouho, jak sama budeš chtít. Pořád ještě mě tu a tam přepadají smutky z toho, že za rok budu končit bakaláře a pak už jen dva roky magistra a budu si muset hledat práci a být vážně dospělá. Ale snažím se do budoucnosti nekoukat a užívat si, že pořád bydlím s rodiči a jsem jejich "malá holčička" :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bětko, děkuju! Cítím se teď mnohem lépe, opravdu! Už jsem měla pocit, že nejsem vůbec normální. Většina mých známých se na osmnáctky těší a mě to děsí. Takže ještě jednou díky :).

      Vymazat

Okomentovat

Buďte milí, prosím.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze