Don't grow up, it's a trap!


Čekala jsem na to dlouho. Na ten moment, kdy budu moct cokoliv. Kdy mi rodiče nebudou nic přikazovat. Začnu konečně žít a obrážet akce. A pak to přišlo. Bylo mi patnáct a svět se nezměnil. Pořád jsem chodila do školy, spát v deset a jedinou akcí byly oslavy narozeniny. Třeba se to změní až mi bude osmnáct, říkala jsem si.

Je to tady. Už osmnáct dní jsem "dospělá". Oslavila jsem své osmnácté narozeniny a svět se stále točí. Žádné velké změny. Žádná obrovská životní rozhodnutí. A víte co? Najednou jsem ráda. Jsem ráda, že když se mi nechce, maminka se postará. Jsem ráda, že mi stále vaří a pere. Že mi pořád kupuje čokoládky a otravuje mě se školou.

Protože čím víc se mé velké narozeniny blížily, tím méně jsem se na ně těšila. 

"Budeš si moct konečně kupovat alkohol" říkali moji mladší kamarádi. "Teď to přijde, ta zodpovědnost. Už budeš velká holka" strašili mě ti ostatní, dospělí. 

Nejlépe ze všech to ale vystihla má teta: "Teď už můžeš všechno. Ale zároveň skoro nic, protože za všechno poneseš následky."

Přijde mi vcelku absurdní, jak jsem se před těmi pár dny bála svých narozeniny. Jako kdyby se měl celý svět obrátit vzhůru nohama. Ano, nastalo pár změn. Můžu si kupovat pití, psát omluvenky nebo přes léto pracovat. Ale stále jsem ta malá holka s velkými sny. Dcera svých rodičů a starší sestra, která své mladší sestře sahá sotva po ramena. Pořád jsem to já. Ta samá Klárka jako před měsícem. A je to skvělý pocut.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018