Kolik velkých lásek může člověk za život mít?

via weheartit

Mám jarní prázdniny. Vzhledem k tomu, že mám kamarády rozsázené po republice, trávím jejich převážnou část doma. A sama. Jak už to tak bývá, chvíle samoty mě přivádějí na více či méně příjemné myšlenky. Na tuhle mě přivedly hrdinky mého oblíbeného Sexu ve městě.

Seděly u svého obvyklého brunche a probíraly vztahy. Až došlo na zásadní otázku "Kolik velkých lásek může člověk za život mít?"
Podle mých oblíbených dam jsou to dvě velké lásky pro každého. A to mě, přiznejme si, tak nějak rozhodilo. Opravdu nám jsou souzeny pouze dvě velké lásky?

Víte, mým velkým uměním je vybrat si pro lásku člověka, který mě pomalu ani nezná nebo mu vůbec o žádnou lásku nejde. Zůstávám tedy nakonec sama a se šrámem na duši. Další takový jsem si tam (dobrovolně) udělala v lednu.

Všechny tyhle šrámy mi způsobily otevřenou zlomeninu srdečního svalu a ta mě pomalu ale jistě připravovala o víru ve velké lásky. Tedy … ve velké lásky jsem stále věřila. Vždyť jsou jich plné filmy, knížky a písničky. Ale začala jsem mít pocit, že mně žádná velká láska souzená není.

Díky bohu mám kolem sebe ale spoustu skvělých lidí, se kterými tohle můžu probírat pořád a pořád dokola (děkuju za trpělivost!). To oni mě přinutili věřit, že nejsem žádná ztracená existence a že snad bude brzy lépe.

Na nejdůležitější věc mě přivedl jeden můj kamarád. Mluvili jsme spolu o tom, jestli kluci vůbec věří na velké lásky a kolik že jich za život může vůbec člověk mít.

"Jakoby podle mě jich může mít člověk víc, ale ne zas nějak přehnaně. Přece se nezamiluješ do jednoho člověka a už nikdy nebudeš chtít nikoho jiného. Velká láska nevznikne okamžitě, ale musíš si jí vybudovat a je jenom na tobě, kolikrát to dokážeš."

Tahle jeho zpráva mi dodala jakousi naději. Otevřela mi oči a jasně mi ukázala, že láska nemá pravidla a je jen na nás, jakou si ji uděláme.

Nepříjemným bonusem k té ztracené víře (nebo možná jen obyčejnou zimní depresí) bylo několikatýdenní nijaké období.

Cítila jsem se smutná, nenaplněná a zase jsem se začínala mít nerada. Navíc jsem nabyla dojmu, že nemůžu být šťastná, když budu sama. Tohle pomýlení mě ale (naštěstí!) pomalu opouští. A tak se den za dnem snažím mít se znovu ráda a být šťastná. Vždyť jak bych mohla milovat někoho jiného, když nezvládnu milovat sama sebe?

Když nad tím ale teď přemýšlím, je dobře, že jsem si tím vším prošla (a vlastně stále procházím). Protože kdyby se mi tohle všechno zlé nestalo, nebyla bych tam, kde teď jsem. Momentálně sama, ale usmívající se nad všemi těmi vzpomínkami a nad sladkou, neznámou budoucností.


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze