dospělost


 Je to zvláštní, jak rychle čas běží. V jednu chvíli si hrajete na dospělost, zařizujete imaginární byt a najednou je to všechno realita. Vybírám si byt, objednávám nábytek, stojím v obchodě mezi regály a přemýšlím, který prací prášek je nejvhodnější. 
Popravdě se mi o tom nikdy ani nesnilo. O tom, že budu mít ve dvaceti pronajatý vlastní byt, ve kterém budu bydlet se svými nejlepšími kamarádkami. O tom, že budu zařizovat všechny ty dospělé věci a užívat si to. 

Tak přesně takhle jsem tento článek rozepsala před necelými čtrnácti dny. A jak jsem na tom teď, dva dny před stěhováním? ^^

Nerozumím tomu, proč jsem se jako malá těšila na první samostatné bydlení. Vždyť doma bylo vždycky navařeno, uklizeno a pokaždé se ve skříňce pod televizí našla nějaká čokoládička či jiná sladkost.

Popravdě ani nevím, z čeho jsem byla nadšená před těmi čtrnácti dny. Zařizovat všechny ty dospělé věci není žádná sranda. Všechno stojí peníze a lidi jsou nepříjemní. Mně se málem povedlo objednat matraci širší než mám postel, nevím jaký router k internetu vybrat a vůbec nerozumím tomu, jak se mění pojistky. Nehledě na to, že mě čeká cestování po městě, které vůbec neznám (a že já jsem schopná se ztratit i ve svém okolí) a také návštěvy všemožných úřadů. 

A ze samotného stěhování pomalu, ale jistě, šílím! 

Do našeho malého autíčka se nikdy nemohou vejít všechny moje věci! A taky jsem zjistila, jak málo se v chodu domácnosti vyznám. Samozřejmě vím, jaké základní potraviny je dobré mít vždy po ruce a že k životu je potřeba víc než skleničky na víno a kávovar (nebo ne?). Že prádlo se samo nevypere a nádobí samo neuklidí už vím dávno. 

Na druhou stranu mi ale nedochází, že všechny ty věci, které beru jako automatickou součást mého domova, vůbec automatické nejsou. Že k základnímu vybavení bytu nepatří lednička, koš na prádlo, kolíčky a dokonce ani sáčky do odpadkového koše.  Že nejvíc peněz člověk utratí za jídlo a je tedy dobré přijmout všechno, co mi při odjezdu z víkendu maminka nabalí.

Naštěstí je ve mně ještě pořád kus dítěte. Toho, co se bouří všem těm stereotypům a nechce věřit, že dospělost je nuda. A tak do kufru schovávám gramofonové desky a flašku vína, protože něčím se ten stereotyp rozbít musí.

Jaké bylo / je vaše první samostatné bydlení? 


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze