4/10/2017

 Občas si sednu a píšu. Myšlenky mi létají hlavou a prsty se rozbíhají po klávesnici. V takových chvílích se cítím šťastná a vím, že je všechno tak, jak má být. A právě tak vznikl i dnešní článek. Snad se Vám bude líbit!

Sedím na balkoně a píšu. Mastný vlasy v drdolu, sluneční brýle, přes sebe obrovskou šálu a ve sluchátkách nový album Hurts. Krásno. K úplnému štěstí mi chybí už jen hnek kávy /třeba té, kteoru jsem před chvílí rozlila po podlaze/.

Odtud, z pátého patra, mám krásný výhled. Je to takové malé povznesení nad celým tím mumrajem tam dole. Nadhled nad životem a nekonečný zdroj inspirace. Tohle je teď můj svět, můj nový život. Spousta kontrastů. Na jedné straně panelové domy, miliony lidských příběhů koncentrovaných na malé ploše.

Na straně druhé příroda. Městské parky, malé ostrůvky přírody v tomhle rušném městě. Slunce pomalu zapadá a rozehřívá všechny ty vyčerpané lidi. Ty, za jejichž /pro mě/ anonymními tvářemi se skrývá velké množství příběhů. Lásky, smutky. Starosti všedních dní i ty mnohem závažnější. Všechna lidská trápení a každý jeden úsměv. To všechno je vepsáno v jejich tvářích, kronikách jejich životů.

Jsem tu sama a přitom ve společnosti. Sedím a pozoruju svět kolem sebe. Děti pobíhající spadaným listím. Lidi spěchající na zastávku. Staré babičky venčící své pejsky. Život.
Všichni někam směřují. Z práce domů nebo naopak do práce. Do samoobsluhy pro každodenní nákup, do pivnice pro pivo k večeři. Na vycházku, na rande nebo jen tak. Projít se podzimní přírodou, načerpat energii a inspiraci. Nasbírat si pár kaštanů pod polštář a listí na podzimní výzdobu.

Tohle lidské hemžení mě nikdy nepřestane bavit. Fascinuje mě, jak jsme každý jiný a přitom jsme si všichni tak podobní. Někdo je malý /třeba já/, někdo velký. Někdo má tmavé vlasy, někdo světlé.Ale všichni si sebou neseme své každodení radosti a strasti. Každý máme svůj příběh a společně tak tvoříme pestrou mozaiku.

Na tom pozorování mě nejvíce baví odhadovat, jaký si kdo s sebou nese asi příběh. Jaký je životní úděl paní, která si právě nese kytici slunečnic? Komu je asi dá? Nebo je má pro sebe, jen tak pro radost? A co ten starší pán, co sedí na lavičce u našeho domu? Jaký byl asi jeho život?

Jsem tichý pozorovatel. Sedím na balkóně, ve vlaku nebo na přednášce a pozoruji lidské životy. Čerpám inspiraci a učím se. Protože co je víc než nechat se svým okolím inspirovat a vytvářet tak svůj vlastní příběh?




Komentáře

  1. tiez rada pozorujem ludi. iba tak si sadnem na lavicku, pozeram sa na nich, rozmyslam, aky mali den, ci studuju, ci maju deti, vnucata. je v tom pokoj, zastavenie sa v kazdodennom zhone, zamyslenie sa nad vsetkym. pekne okamihy.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. přesně tak, krásné každodenní zastavení!

      Vymazat

Okomentovat

Buďte milí, prosím.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018