15/10/2017

 Jsem dost nerozhodný člověk a dělá mi problém vyjadřovat svoje emoce. Takže se mi občas stane, že rozepíšu osobní článek a pak nevím. Nevím, jestli ho zveřejnit. Jestli už jsem nepřekročila tu svou pomyslnou hranici. Tu, kterou tak těžko překračuju.

V takových chvílích tady mám /naštěstí/ spoustu skvělých lidí, kteří mi poradí. Kteří už se nediví tomu, že se nemůžu rozhodnout. Které nepřekvapí, když jim řeknu: "Když já nevím". Jsou to ti, kteří mě znají, mají mě rádi a vždycky jsou ochotni mi pomoct s rozhodováním. 

Jedním z nich je i Míša z blogu Little talks. A právě díky ní si dnes můžete přečíst tenhle článek. Článek o mých nejbližších.

Jsme tak trochu Hujerovi. Velká familie. Každej jedinečná osobnost. Všichni máme svůj sen, svůj plán a v sobě nekonečno lásky jeden k duhýmu. Milujeme se a víme to Víme, že lepší rodinu bychom hledali jen těžko.

Občas je to blázinec, ze kterýho chcete utýct. Prostě se schovat před vším tím mumrajem, před otázkama. Schovat se v koutku a číst si. Ale jakmile se chvíli nevidíme, stýská se nám. Takže si voláme, píšeme. Zakládáme skupinový chaty na facebooku a sdílíme spolu kdejakou blbost.

A pak, jednou za čas, se všichni sejdeme. Nasáčkujeme se k babičce, přecpeme se. Vypijeme litry vína /doslova/, sdělujeme si novinky. Drbeme a pomlouváme ty, co tam zrovna nejsou.
Nikolka hraje na kytaru, všichni /dost falešně/ zpíváme, tancujeme a je nám báječně. Pouštíme si starý hitovky, písničky na přání. Tancujeme, poskakujeme a bláznivě se všemu a všem smějeme. Plánujeme, vymýšlíme kam všude spolu půjdeme /a obvykle to do druhého dne zapomeneme/.
Řešíme politiku, počasí a práci. Probíráme nekonečné seriály, knížky a muziku. Promlouváme jeden druhému do duše a jsme rádi, že se máme.

V takových chvílích sedím a se skleničkou v ruce pozoruju ten život. Tu radost a lásku, která je všude kolem. Neskutečně krásná energie. Koncentrovaný štěstí, který bych si nejradši sbalila do batůžku a nosila všude s sebou. Jen pro případ nouze. Až mi bude smutno nebo až si budu chtít připomenout, jak skvělý lidi v životě mám. Díky za ně!

Celej život chci napsat knížku. A teď už vím, o čem bude. Bude o týhle velký bláznivý rodině. O tom, jak spolu koexistujeme. Jak se máme rádi a fungujeme. Bude o nás a našem světě. Protože nic není víc!

Komentáře

  1. pekny clanek :) ja mam rodinu docela malinkou a docela daleko :-D takze nic moc :(

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Buďte milí, prosím.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018