(Po)city



 Poslední dobou se cítím zvláštně. Tak nějak všelijak. Smutek i štěstí. Klid i nekonečný strach z toho, co bude v novém roce. A vždycky, když takhle (ne)cítím, píšu. Popisuji stránku za stránkou, v telefonu se mi v poznámkách hromadí útržky myšlenek. Chaos. 


Ale taková už jsem. Rozpolcená a chaotická. Zmatená, ztracená a možná i trošku šílená. Jenže jiná už nebudu. A tak se s tím snažím (s)žít. Hledám sumu sebe v písních, knihách. Ve vlastních článcích a textech. V obrázcích. Ve všem a ve všech, co se pohybují kolem mě. Skládám si k sobě jednotlivé dílečky a snažím se se najít. Zase objevit svou sebejistotu. Kousek po kousku si znovu vyskládat svůj svět. Mít se dobře a mít se ráda. 

Pokud jsem si v poslední době přišla šťastná a klidná, byl to koncert Tomáše Kluse. Ano, možná mě teď za lásku k jeho hudbě odsoudíte. Ale to mi nevadí. Pro mě to svým způsobem bude vždycky takové guilty pleasure. Má dětská láska. Člověk, s jehož názory a myšlenkami se (už zase) ztotožňuji. Pokorný a vděčný umělec.

To, s jakou energií i přes nemoc vystupoval. To, jaká láska z něj čišela při zpěvu s manželkou. Vděčnost a pokora, kterou dával najevo během celého koncertu. Energie a atmosféra celého místa. To jsou věci,ze kterých budu čerpat ještě dlouho. Další dílky do pomyslné skládačky mé osobnosti. Nekonečná inspirace a zdroj energie. 
Jsem vděčná, že jsem u něčeho takového mohla být. Že jsem se mohla na chvilku zastavit, nadechnout a užít si tři hodiny absolutní pohody. Být, jenom být a nechat srdce bít. 



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018