Sebeprezentace

 Sebeprezentace mi vždycky dělala velký problém. Ti, co mě znají, si teď pravděpodobně klepou na čelo. Ale já to myslím vážně! Abych to tedy uvedla na pravou míru, nikdy mi nevadilo recitovat, předvádět své prezentace a celkově mluvit před lidmi. Poslední zbytky studu jsem odbourala při své letní brigádě na zámku a provádění jsem propadla!
Co mi ale vždycky vadilo /a pořád vadí/ je prezentace před lidmi, které znám. Před těmi, které mám ráda a na kterých mi záleží. Přitom vím, že právě oni mě vždy podpoří, ať už se rozhodnu udělat cokoliv. Trochu paradox, že?
Přesto nemám ráda, když chtějí, abych se před nimi nějak prezentovat. Přečíst před nimi svůj článek? Ukázat jim svůj blog? Nebo jim dokonce sama číst některý ze svých článků? Nemožné.

Pamatuju si, jak se po nějakém obědě u babičky, začal rozebírat můj blog a teta se rozhodla, že si některý z mých výtvorů přečteme. Pý ať jim to přečtu sama, pff! Sebrala jsem se a odešla z pokoje! Bylo to pro mě hrozně .. osobní. Věděla jsem, že většina rodiny můj blog čte. A všichni mě v tom vždycky bezmezně podporovali /děkuju ♥/! Ale prožít to všechno oflajn? Vyslechnout si chválu a případnou kritiku? To pro mě bylo nepředstavitelné. A stejně je tomu i teď, skoro o deset let později. Neumím na takové situace reagovat a tak se jim, pokud možno, vyhýbám. 

I proto jsem tenhle blog po jeho obnovení držela v tajnosti. nikde neprezentovala. Vědělo o něm pár kamarádek a můj bratranec. Víc jsem nepotřebovala. Žádné sociální sítě, žádná propagace. 

Až jednoho dne /asi nějaká slabá chvilka/ jsem si řekla, že na to kašlu a vložila jsem odkaz na svou starou facebookovou stránku. Netrvalo dlouho a hned se objevil "lajk" od mého dědy. To bylo ještě v pohodě. Dokud se to všechno děje v online prostředí nevadí mi to. Jenže stačila chvíle a od dědy se to všechno dozvěděla má maminka.
Problém není to, že to věděla. Problém byl, že jí nic na facebooku nic nevyskočilo a tudíž se začala vyptávat. Jak já to nesnáším! Po několika upozorněních jsem jí tedy poslala odkaz na blog a bylo po problému.

Možná si teď říkáte, že zbytečně dramatizuju. A něco na tom nejspíš bude. Vždyť není nic přirozenějšího než sdílet se svými blízkými to, co máme rádi a dělá nám to radost.
I proto bych se v tomhle roce chtěla naučit víc se sebeprezentovat. Nemám na mysli žádná přehnaná pochvalná gesta nebo nekonečnou řadu selfie fotek. Na mysli teď mám třeba právě blog. Chci se naučit se svými blízkými sdílet své sepsané myšlenky. Nestydět se za svůj názor, ani za svůj blog. Dál si s láskou a radostí psát a sem tam vykročit z té své komfortní zóny a ukázat světu, co právě dělám.

Jak jste na tom se sebeprezentací vy?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze