17/2/2018


 Zbožňuju atmosféru Olympijských her a jim podobných událostí. To, jak se lidé nadchnou a spojí. Společně slaví a nadávají na neúspěchy. Souznění. Atmosféra. Emoce.
Abych pravdu řekla, jsem spíše sezónní fanoušek. Sleduju a prožívám všemožná mistrovství, olympiády a další velké závody. Kdekdo to možná odsoudí. Je přeci hloupost fandit jen někdy. Když jsem fanoušek, mám sledovat a prožívat všechno. Tenhle názor mi přijde hloupý. Stejně hloupý jako když někdo říká, že nemohu být fanoušek toho a toho interpreta, protože neznám veškerou jeho tvorbu.

Ale proč? Kdo určuje co je a není správné fanouškovství? Kdo nastuje míru toho, jak bych to měla prožívat? Je přeci jen na mě, čemu svou vášeň a energii věnuji. A i kdybych sledovala jen jednu učitou olympijskou disciplínu, je to moje věc. 
Navíc pro mě to není ani tak o sportu, jako spíše o emocích. O té atmosféře a energii, která proudí. O tom, jak se národ spojí a společně sleduje (ne)úspěchy svých sportovců. O lásce a štěstí. 

Tohle celé jsem si uvedomila včera, při sledování skvělé jízdy Martiny Sáblíkové. Ačkoliv rychlobruslení nijak nesleduji, seděla jsem u televize jako přikovaná. Ta energie, která byla cítit i skrz obrazovku pohltila i mě. A radost ze stříbrné medaile? Ta byla neskutečná! Stejně jako dnes, po neuvěřitelném výsledku Ester Ledecké. 

To je to, proč mám tyhle velké sportovní události tak ráda! Pro tu atmosféru, sdílené emoce a všudypřítomné nadšení. A tak sama za sebe říkám: "Pojďme být sezónními fanoušky. Pojďme fandit našim sportovcům. Prožijme si ty emoce a užijme si ty chvíle, kdy se celá společnost spojí. Alespoň na chvíli!"

Komentáře

Okomentovat

Buďte milí, prosím.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018