A pak jsem dala výpověď ...


 Do práce jsem nechodila ráda. Nebyla to žádná náročná práce. Žádná těžká dřina, spíš těžká pohoda. Flexibilní pracovní doba. Lehké úkoly a navíc v oboru, který studuji. To zní jako ideální práce ke škole, že? Jenže nebyla. 

Abych pravdu řekla, jednoduchost úkolů a jejich malé množství mě spíše ubíjelo. Do práce jsme se netěšila a ani do kolektivu se mi za ten půl rok nepodařilo proniknout. Přeci jen jsem do kanceláře chodila sotva třikrát týdně na pár hodin a navíc jsem dělala úplně jinou práci než všichni ostatní. Dokonce si myslím, že kromě mé vedoucí nikdo pořádně nevěděl /a doteď neví/, co jsem měla v kanceláři na starosti. 

O tom, že skončím, přemýšlím už od prosince. Protože se mi ale nepodařilo najít nic nového, v práci jsem setrvala. Možná si říkáte, že jsem blázen. Takovou brigádu by si v mé situaci přál kdekdo. To já samozřejmě vím, a proto jsem se snažila tam zůstat. Při každém pomyšlení na změnu mi hlavou běželo: "Neblbni, co by za to jiní dali."Jenže pak jsem si řekla, že já nejsem oni. Že by byl možná někdo za takovou práci šťastný, ale já nejsem. Proto jsem se rozhodla před zkouškami odejít. Říkala jsem si, že do konce dubna už vydržím. No, nevydržela jsem. 

Víte, máme měli jsme poměrně malou kancelář a občas se stalo, že na někoho nevyšel počítač. A pak mi jednoho dne od mé vedoucí přišla zpráva, že pro mě momentálně nemá místo ani žádné úkoly. Že prý se teď nabrala nová vlna brigádníků a má pro mě poslední úkol - inventuru.  Abych pravdu řekla, po téhle zprávě se mi do práce chtělo ještě míň než kdy dřív. Nechápala jsem to. Jak jako poslední úkol? Jak je možné, že pro mě nemá práci? A proč berou nové brigádníky, když už takhle jsem tam občas neměla do čeho píchnout? 

Rozumějte mi, nechci nikoho špinit. Za získání téhle práce jsem byla opravdu vděčná. Půl roku pro mě byla slušným přivýdělkem a možností, abych si nemusela o peníze stále říkat rodičům. Jen mě zaráží, jak to tam celé (ne)funguje. Ještě víc zarážející pro mě ale bylo, že se po mém příchodu do kanceláře nikdo ani slůvkem nezmínil o mém posledním úkolu. Nic. Žádný náznak výpovědi ani toho, co se tedy bude dít dál.

Hlavou mi běžely tisíce scénářů. Chvíli jsem měla chuť to zabalit, chvíli jsem chtěla zatnout zuby a bojovat. Byla jsem z toho ještě víc nešťastná a unavená než dřív. Sledovala jsem své kamarádky, které mi nadšeně vyprávěly o své práci a někde v hloubi duše se ozýval hlásek závisti. A pak jsem jednoho slunečného dopoledne dala výpověď. Jela jsem zrovna ze školy a přemýšela, jak si rozložím směny do konce měsíce. Peníze potřebuju, ale nechtěla jsem tam trávit ani chvilku navíc. A tak jsem napsala své vedoucí, že končím. Jen tak.

Tolik jsem se toho bála. Tak dlouho jsem to zvažovala. A nejdnou to tam bylo. Ta jedna zpráva, která rozhodla o mém osudu. Nervózně jsem v ruce žmoulala telefon a čekala, až mi má vedoucí zavolá. Bála jsem se. Přeci jen, výpověď jsem nikdy nedávala. Natož ještě přes sms. Ale víte co? Nic hrozného se nestalo. 

Nikdo mi nevynadal. Nikdo na mě nekřičel ani se neptal, proč sakra končím. Má báječná vedoucí se jen zeptala, zda svůj poslední úkol přijdu dodělat nebo už se nikdy neukážu. A já slíbila, že dokončím to, co jsem začala. A poprvé, za celou tu dlouhou dobu, se do práce těším. Na těch svých pár posledních březnových směn. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Jako na horský dráze

27/1/2018